BDSM Brno

•  E-mail

Hodnocení uživatelů:  / 2

Podrobnosti

Napsal Martin

Zobrazeno: 5721

Dívčí výchovná škola - pátá část

Je téměř poledne a já se s novinami v rukou pomalu přesunuju na oběd. Dopoledne jsem si dělal přípravu na hodiny a teď jsem si trochu odfrknul a rozhodl se odpočinout a podívat se co se děje ve světě. Areál je tady hezký a přírodu mám rád, ale nechci ztratit přehled. Zrovna jsem vyrazil ze svého bytu a pomalu směřuji k jídelně na oběd. Zrovna mě zaujmul jeden článek, když mě po chvíli vytrhlo zvolání, které se ozvalo za mnou: „ No nazdár Marku, tebe jsem dlouho neviděl, nějak se míjíme.“ Byl to Radek, vytrhl jsem se ze čtení a otočil se na něj: „Ahoj, jak je?“ „Ale jo jde, to. Co bys čekal v ráji“ pronesl ironicky. „Hele večer budem hrát poker, nechceš se přidat? Obsluha je zajištěna“ dodal a mě bylo jasné jak to myslí. „Ale, jo proč ne, beztak není co dělat. Hele jdu na oběd, přidáš se?“ „Ne díky, spěchám na hodinu. Tak v sedm ve společenské místnosti“ doléhalo ke mně jeho vzdalující se hlaholení. Byl krásný teplý den, okolo stály hloučky dívek a bavily se, některé někam spěchali a některé jen tak postávaly, bavily se. Já se zabral zase do novin a pomalu se sunul k jídelně. V půlce cesty jsem se zastavilo. Něco se změnilo. A pak jsem si uvědomil, že do toho krásného dne a klidu, jsem zaslechl povzbuzující hromadný křik. Zbystřil jsem a zjistil podle sluchu, že se ozýval z blízké budovy učeben v přízemí, kde měly třídy druhačky. Šel jsem blíž a zjistil, že mají pozavíraná všechna okna, aby křik nebyl moc slyšet. Nahlédl jsem oknem, a během pár vteřin jsem zjistil, že se dvě studentky rvou jak psi. Kvapně jsem zaklapl noviny a spěchal dovnitř. Opatrně jsem vešel do třídy. Dívky byly tak zabrané do toho co se dělo, že si mě ani nevšimly. Neváhal jsem a zařval: „Co se to tu děje?“ Ale marně, ani můj mohutný hlas nebyl skoro slyšet. Nejbližší pochopily co se děje a začly ustupovat, jenže já zavřel dveře a zamknul. Prodral jsem se davem a vší silou chytil obě dívky a roztrhnul. Nepomohlo to, skoro si mě ani nevšimli. Byl jsem v ráži a na nic nečekal. „Lisk, lisk“ ozvalo se silné plácnutí na tvářích dívek. Ostatní utichli a zpozorněli. „Tak znovu, co se to tu děje?“ hřímal jsem. „Vy dvě zůstaňte tady, ostatní do lavic a fofrem, nebudu to opakovat?“ řval jsem na všechny a dívky pochopily, že je zle a začali kvapně sedat na svá místa. „Pane učiteli, pane učiteli“ začalo se ozývat z více stran. „Ticho bude. Od nikoho nechci slyšet jedinou hlásku? Budete mluvit, když budete tázány?“ řval jsem. Holky pochopily a třída najednou utichla. „Vy dvě, každá do jednoho rohu, kleknout, ruce za hlavu a budete jako pěny? Nejdřív vyřídím třídu a pak Vás dvě!“ zavelel jsem. Dívky rychle pochopily a klekly si každá do jednoho rohu, tak jak měly. „Takže, co máte teď a kde je učitel?“ „Prosím my teď máme hodinu volno a pak máme přírodopis“ ozvalo se z davu. „Je mi momentálně jedno co tu ty dvě řešily, ale vy místo, abyste roztrhnuly, tak jste je ještě povzbuzovali. Kdy máte mít tělocvik?“ „Prosím ve tři hodiny, asi budeme mít Vás.“ „Asi určitě, když jsem jediný, kdo tělocvik učí“ ušklíbl jsem se. „Vzhledem k tomu, že se neznáme, napravíme to na tělocviku“ povídám spiklenecky. „A teď vypadněte, do další hodiny vás nechci vidět uvnitř. Venku je hezky tak se provětráte a zchladnete. Já si zatím proberu tyhle dvě.“ Já mezitím odemknul a dívky se zvedly a odcházely ven. Když odcházela poslední, zavolal jsem za ní: „Zavři za sebou.“ Třída ztichla, jen obě provinilé v koutech tiše natahovaly. Sedl jsem si za katedrou a povídám: „Tak pojďte sem.“ Holky se zvedly a šli za mnou. „Teď se Vás budu ptát, budete mi odpovídat pravdivě a jednotlivě podle toho, kterou oslovím. Nepřejte si mě, jak si budete skákat do řeči, nebo se překřikovat?“ „Jak se jmenujete?“ „Prosím Polánková Markéta“ „Já jsem prosím Ravcová Adéla“ „No výborně jak Vám to jde. Takže Polánková, nejdřív chci slyšet od Vás, co se tu stalo, povídejte“ vybídl jsem první a začal poslouchat. „ Prosím, Ravcová se na mě vrhnula, když jsem jí řekla, že nejsem lesba a nechci s ní nic mít, vona mi už dřív vyhrožovala, že mě vojede, že si ze mě udělá děvku.“ „To není pravda!“ vykřikla Ravcová. „Ticho bude! Co jsem říkal o tom skákání do řeči?!“ zařval jsem. „Ravcová a teď ty, povídej.“ „ Prosím, když Vona se strašně maluje a já si z ní dělala srandu. Říkala jsem jí, že vypadá jak děvka. Ale ne že jsem lesba, nebo že s ní něco chci mít. No a dneska na mě vyrukovala s tím, že už jsem něco měla s půlkou holek od nás.“ „No podívejme, jak se nám děvčátka vybarvují, jedna lepší než druhá“ pronesl jsem sarkasticky. „Nebudu řešit co je a není pravda. Pravdou zůstává, že jste se tu pěkně porvaly. Je mi jasné, že Vás nemůžeme uhlídat, ale lesbi, tu tolerovat nebudu. Jednak jste na tohle dost mladé a pak si to necháte, až odsud budete odcházet!“ „Prosím ona si začala!“ „Ne, to ona si začala?“ Ani jsem se nevzpamatoval a holky byly zas v sobě. „Lisk, lisk“ dívkám zčervenaly tváře. „Tak to ne, mě štvát nebudete?“ Sáhnul jsem do kapsy pro univerzální klíč ke skříňkám s nástroji. Odemkl ji a vytáhnul obojky s vodítky a rákosku. Dal jsem jim je na krk. Do jedné ruky pevně chytil obě vodítka a do druhé rákosku. „Tak a teď na čtyry a půjdete za mnou, a nechci slyšet jediné špitnutí?“ Dívky plné vzteku, s červenými tvářemi, potupně klekli na zem. Měly krásné těla a oběma se najednou krásně vyhoupla prsa, která byla dosud schovaná. „Tak a jdeme?“ zavelel jsem a táhnul dívky budovou ven. Dívky se pomalu šourali po žlutém linu. Na chodbě na to hleděly z ostatních tříd a čekali, co bude. Za námi se pomalu utvořil nenápadný průvod, který nás následoval. Před budovou byly dívky z jejich třídy. Když jsem otevřel dveře, ztichly. Holky na čtyřech pomalu vylezly na beton před budovou. „Svléknout donaha a forem?“ zavelel jsem a pustil vodítka, aby holky mohly sundat šaty. Měly stejnokroje, sukýnky mírně nad kolena a sněhově bílé košilky. I když tyhle dvě vypadali, jako by s nima uklízely. Dívky se na sebe podívaly, ale moc se jim nechtělo. Na nic jsem dlouho nečekal. „Tak to ne holčičky, nejste žádné primadony!“ Zakleknul jsem, přitáhl jsem si Polánkovou a silou přehnul přes koleno. Přehodil jsem na záda volnou sukýnku a objevily se sněhobílé kalhotky. „Tak ty nebudeš poslouchat? Budeš se rvát?!“ Rákoska létala vzduchem jedna radost, na zadku se začali objevovat, výrazné pruhy. Polánková brečela a křičela na celé kolo. Začala sebou házet, ale to jí nepomohlo. Druhou rukou, jsem ji pevně držel. Odkulil jsem na zem Polánkovou a přitáhnul si Ravcovou. Snažila se dávat si na zadek ruku, ale na to jsem nehleděl. Stačilo pár ran přes ruku a dala ji pryč. Ravcová tolik nevyváděla, ale i tak sebou kroutila. Když jsem byl spokojený se svým dílem, chytil jsem jejich vodítka a táhnul k nejbližšímu stromu. Vybral jsem vyšší a pevnější větev a k té jsem oběma přivázal ruce. Holky sebou trochu mrskali, ale věděli, co je čeká, kdyby utekli. Byl to nádherný pohled. Dvě krásné mladé tělíčka, přivázané k jednomu bodu. Jejich šminky rozmazané jejich pláčem, jejich zadky hrály pomalu víc barvami, než duha. A teď to co jsem původně zamýšlel. Strom byl poblíž okraje budovy, která měla na okraji hadici pro zalévání. Holky na mě chvíli koukaly a nevěděly, co je čeká. Udělal jsem pár kroků, vzal konec hadice a otočil kohoutkem. „Tak holčičky a teď Vás pěkně zchladíme a umyjeme“ zasmál jsem se škodolibě. Vytryskl proud vody a já hezky směroval hadici na holky, od shora až dolů. Holky křičely, jako by dostávali bičem. Všichni okolo na to koukali. Holky z jejich třídy stály v hloučku a tiše sledovali co se děje. Holky jsem pořádně osprchoval a zavřel kohoutek. Sluníčko hezky svítilo a bylo krásné letní poledne. Připomnělo mi to, že jsem chtěl pojíst. Odvázal jsem holky a povídám: „Nepřejte si mě, jestli se na sebe jenom špatně podíváte. A teď se sbalíte a půjdete se na pokoj osušit a převléct. A fofrem zpátky, počkám tu na Vás. Holky se otočily, že vyrazí, ale já je zastavil se slovy: „Stát? To budete chodit po baráku takhle? Vždyť z Vás teče voda. Svléknout a donaha?“ Dívky se vyděsili a tichým špitnutím se zeptali: „Tady přede všemi, pane učiteli?“ „No samozřejmě, co si myslíte? A už bez řečí. Nezdržujte, mám hlad. A když mám hlad, jsem dosti nervózní a mohla by mi ujet ruka.“ Podotknul jsem. Dívky se evidentně styděly až do země, a pomaloučku, nesměle ze sebe sundávali zbytky mokrých šatů. „Tak co bude, nějak se s tím loudáte? Rvát se ve škole umíte, ale svléknout před ostatníma ne?“ popostrčil jsem je. Dívky trochu zrychlily, za chvíli stály přede mnou, jen v rouše Evině. „No výborně a teď to převlečení. A fofrem?“ Dívky pochopily a vyrazily k ubytovně. Vzal jsem rákosku a vydal jsem se k holkám z jejich třídy: „Tak holky, my si to probereme v tělocviku. A teď fofrem do třídy?“ Dívky se začly pomalu hrnout do budovy a já za nimi. Ve třídě jsem uklidil rákosku a zamknul skříň. „Dívky a bude tady klid a ty dvě necháte na pokoji. Běda jak jim budete něco vyčítat, nebo jim něco provedete? Oni už svůj trest dostali. Otočil jsem se na podpatku a vyrazil před budovu. Dívky za chvíli doběhli. „Tak do třídy“ doplnil jsem a zatím co dívky odcházely do třídy, já nabral směr do jídelny.
Jídelna byla poloprázdná a dívky co tam byly, v klidu dojídali své jídlo. Vzal jsem si tác, příbory, jídlo a sednul za stůl. V půlce mě vyrušila Andrea, naše stíhačka: „Slyšela jsem, že jste dnes dělal pořádek ve druhé cééé?“ „Samozřejmě“ odpověděl jsem chladně. „Výborně kolego, jsem ráda, že je tu někdo iniciativní. Jen to před ostatními přiliž, neukazujte. Naše metody jsou takovým veřejným tajemstvím“ dodala s úsměvem a přisedla si ke mně se svým obědem. „Díky. Hele pokud ti to nevadí, rád bych v klidu pojedl a pak se můžem pobavit.“ Andrea zavrtěla hlavou: „V pořádku, v podstatě není o čem. Jak se ti tu líbí?“ „Zabydluju se“ odpověděl jsem zase já. Andrea byla hezká ženská, ale přeci její post ředitelky, i když jsme si tykali, mě odrazoval od nějakého kamarádíčkování, takže jsem si držel odstup. „Odpoledne mám s nimi ještě tělocvik, takže proberu se zbytkem třídy, jejich přístup k tomu co se stalo.“ Andrea jen souhlasně kývla a zbytek oběda už jsme si dojedli v klidu. Vzpomenul jsem si na Terezku a řekl jsem si, že bych se za ní mohl po obědě zastavit. Už se mi nějaký čas neozvala. S jídelny jsme vyrazily s Andreou zároveň. Andrea mi prozradila, že jde učit a já se těšil, že budu mít prostor a času pro Terezku. Dorazil jsem až ke dveřím, kanceláře a zaklepal. „Dále“ ozval se Terezčin hlas. „Ahoj Terezko, jak se dnes máš?“ zeptal jsem se. „Dobrý den, pane učiteli. Mám se dobře“ nasadila Terezka oficiální tón. „Copak se stalo, ty už mě neznáš?“ „Jak to myslíte, pane učiteli? Známe se přece od chvíle, co nás představila paní ředitelka.“ Přestávalo se mi to líbit. Zamračil jsem se a podíval na Terezu. Ta jako by mimoděk ukázala na zavřené dveře ředitelky. „Aha, je tu paní ředitelka?“ zeptal jsem se. Tereza souhlasně kývla. Já však věděl, že Andrea učí jinde. „To se mi hodí, potřebuji s í něco probrat, můžu dál?“ Tereze vyskočila jako píchlá jehlou: „Ne to nejde, pane učiteli. Paní ředitelka má teď důležité jednání a nepřeje si být rušena.“ Bylo mi to jasné, něco se děje. Tereza zatlouká. Myslel jsem, že se jí u mě líbilo. Nějak jsem jí věřil. Bylo to citové, ale tohle mě zarazilo. Nedal jsem, ale na sobě nic znát. Otočil jsem se a pomalu odcházel, na odchodu jsem ještě prohodil směrem k Terezce: „Tak já přijdu později.“
Nějak mě přešla nálada, vyrazil jsem k sobě, připravit se na hodinu tělocviku. Po cestě jsem stále přemýšlel o tom, co to do té Terezky vjelo. „Udělal jsem jí snad něco, nebo jsem jí ublížil?“ Tyhle otázky se mi jako o překot honily hlavou a stále se vraceli.
„Tři čtvrtě na tři“ problesklo mi hlavou. Rychle jsem odsunul myšlenky a věnoval se povinnostem. Převlekl jsem se a spěchal na tělocvik. Přišel jsem 5 minut před začátkem zvonění, dívky už dávno stály ledabyle v řadě a čekali na zvonění. Trochu si povídali, ale byl na nic vidět neklid. Přišel jsem před ně a počkal, až zazvoní. Dívky trochu zpozorněly. Najednou byl slyšet zvonek a dívky ztichly. „Nemáte stát v pozoru a čekat? Už zvonilo.“ Zvedl jsem hlas a ten se ozýval, celou halou. Do holek jako by píchnul, najednou všechny byly hezky v pozoru a čekali. „Takže dívky, abyste věděly, tak Vaše dnešní extempore se mi vůbec nelíbilo a nebudu ho tolerovat ani v budoucnu. Nemyslím teď ty dvě, to se mi také nelíbilo, ovšem přistoupili k tomu rázněji a řešily to po svém. Myslím celou třídu, jejich přístup. Místo, abyste ty dvě včas roztrhli, abyste jim to rozmluvily, tak jste je vlastně povzbuzovali. A to je vlastně schvalování něčeho špatného, takže jste nepřímými spoluvinicemi. Dneska, proto bude tělocvik velmi neobvyklý.“ „Nech si ty keci“ ozvalo se mezi dívkami. „Tak, to ne vy děvky. Budete držet zobák?!!“ rozčílil jsem se. „Sundat veškeré oblečení a půjdeme cvičit ven. Aspoň si ho nepropotíte a opálíte se“ dodal jsem odhodlaně. Dívky se nejdřív zvláštně dívaly a nechtěly věřit tomu, co po nich chci. „Tak co bude? Vypadám snad, že žertuju? Zeptejte se Ravcové a Polánkové, jak se jim líbily mé vtipy“ dodal jsem sarkasticky. Dívky pochopily a pomalu se začali svlékat. Na jejich krásná mladá pružná tělíčka, byl nádherný pohled. A mezi nimi, byly zvlášť výrazné dva zadky, na kterých jasně rákoska udělala své. A tyto dvě majitelky zadků, vypadaly mezi ostatními 13 děvčaty, nejpokorněji. „Svlečené? No výborně, tak poklusem před halu, kde se opět seřadíte.“ Bylo až, s podivem jak některé dívky dokázali být drzé, ale přitom se styděly každá stejně. Dívky vyběhly a já se krokem vydal za nimi poslední. Než jsem dorazil, stály už všechny v řadě, v pozoru a čekali, co bude. Za halou bylo udělané travnaté hřiště, tráva byla čerstvě posekaná a příjemně voněla. Celý trávník byl výborný. Dívky stály na jednom z okrajů hřiště. „Ravcová a Polánková vystupte a udělejte 2 kroky vpřed“ zavelel jsem a dívky poslechly. „Jelikož už jste své dostali, budete mít ode mne jiné úkoly. Nebudu Vás nutit do toho, abyste spolu mluvily, ale běda Vám jak na sebe jenom sáhnete? Teď si kleknete támhle do rohu hřiště, čelem k nám, abych na vás viděl. Budete klečet vzpřímeně a nebudete sedět na patách. Ruce budete držet za hlavou a budete zticha. Dopadá tam stín budovy, tak na Vás nebude svítit sluníčko. Važte si toho.“ Dívky pochopily, co jsem chtěl a o 5 metrů dál od nás si klekly a pozorovaly, co bude. „Takže holky, začneme menším protažením a zahřátím. Rozestupte se do 3 řad, udělejte si kolem sebe prostor, protáhneme se, budu předcvičovat.“ Holky poslechly a 10 minut jsme cvičili. „Takže, a teď si dáte 3 kolečka kolem hřiště a abyste měly motivaci, tak poslední 3 z vás dostanou rákoskou. Třetí dostane 10, druhá dostane 20 a poslední dostane 50. Seřaďte se na startu?“ Dívek se zmocnila panika, ale věděly, že nemluvím do větru. „Takže tři….dva… jedna… STAAAAART“ zařval jsem a dívky vyběhly. Jedno kolo mělo 200 metrů, takže holky čekalo přes půl kilometru.
„Ravcová, Polánková pojďte sem“ zavolal jsem na klečící dívky, které se už notně na svých místech vrtěly. „Poběžíte za panem Správcem, že Vás posílám. Že pěkně prosím, že bych potřeboval půjčit šestero důtek a sedm rákosek. Nikde se neflákejte a fofrem“ dívky pochopily a vyrazily. Mezitím zbytek dobíhal už druhé kolo. Zálibně jsem se díval na ta krásná tělíčka plná estrogenu a v hloubi srdce se tetelila moje sadistická dušička, když si představovala, co dívky čeká. A už jsou v půlce třetího kola, dívky s vidinou odměny, která čeká na poslední, neskutečně zabrali. „Nu podívejme se, co dokáže Damoklův meč“ pomyslil jsem si a postavil se na okraj Startovní čáry. Celý okruh byl příjemně travnatý a nebyl na něm jediný kamínek. Správce byl na něj a svoji práci dostatečně hrdý a viděl, že práci odvedl vynikající. Dívky už se ke mně začali blížit. Utíkali jako o život.
Počkal jsem u kraje a zapamatoval si poslední tři. „Tak se dívky vydýcháme, odpočineme si, za chvíli budeme pokračovat.“ „Tak, která nešťastnice byla poslední?“ zažertoval jsem. Dívka se nesměle přihlásila. „Jméno?“ zeptal jsem se nahlas. „Prosím Šerová“ kuňkla tiše. Dobře jsem ji slyšel, ale přesto jsem opáčil: „Cože? Nebylo slyšet? Tak o přestávkách, řvete jak na lesy a teď to nejde? Jméno, a nahlas?!“ „Šerová, prosím.“ Zaznělo už hlasitě. „ No vidíš, že to jde. Jak to, že jsi doběhla poslední?“ „Prosím, já se snažila, ale prostě to nešlo. Taky jsme s holkama přiběhly skoro současně.“ „Skoro, se nepočítá, holčičko. Ale máš u mě dvě malé plus. To první za to, že ses přihlásila, když jsem se ptal a to druhé za snahu při běhu.“ Zahledl jsem v dálce dívky, jak se vracely od správce. „Takže ty tři si tady hezky kleknou na čtyři vedle sebe? Ostatní už jsou vydýchané tak do řady, budete se dívat, co čeká na opozdilce?“ Dívky neochotně poslechly, byla na nic vidět zvědavost. Mezitím, přiběhly Ravcová s Polánkovou. „ Tady mi to všechno položte a zpátky na své místo?“ rozkázal jsem rezolutně a ukázal do rohu hřiště. Obě poslechly a poodešli na své původní místo klečet. Vybral jsem si na zemi jednu z nejtlusčích rákosek a otočil se zpátky k dívkám. Tři nešťastnice, stály na čtyřech a čekaly, co bude. „Takhle ne dívky, ještě to zpravíme. Hlavu na zem, ruce před sebe a pořádně vystrčit zadek! A fofrem?“ Dívky udělaly, jak jsem řekl a jejich bělostné zadečky, nádherně trčely. Udělal jsem dva kroky a postavil se k poslední nešťastnici. „Tak kolik bylo slíbené za poslední místo?“ zeptal jsem se chladně. „Prosím padesát, zazněl už známý hlas.“ „Dobrá tak za to jedno malá plus ti deset odpustím. Ale těch 40 si budeš hezky počítat. Jestli se spleteš, začnem odznovu. Jestli zapomeneš, začnem odznovu. Jasné?“ „Ano pane učiteli.“ Napřáhl jsem se, první rána dopadla. Věděl jsem, že i 40 je moc, takže jsem dívku šetřil. Ale i tak, při třiceti bylo slyšet jak pláče – rajská hudba mým uším. A přes ten plač, se ozývalo počítání. „Třicet devět“ „Čtyřicet“ protáhnul jsem si ruku. „Postav se!“ dívčin zadek byl celý rudý, její oči uslzené. „Na vysmrkej se a utři si obličej.“ Podával jsem jí svůj čistý kapesník. Udiveně se na mě podívala, ale poslechla. Mezitím co přestala brečet a utírala si slzy povídám. „A teď to druhé plus, ale budeš to mít jako Danajský dar. Tady máš rákosku a těm dvěma dáš na zadek ty. Postup znáš, ale musí to být opravdu pořádně. Jak to budeš flákat, dostaneš dvakrát tolik, co jsi už dostala?“ Dívka rychle pochopila. Moc se jí do toho nechtělo, ale když jsem ji popostrčil, tak se do toho docela vžila. Její pohyby byly neobratné a její údery nepřesné, ovšem udělali své. Oba zadečky se krásně červenaly, výraznými pruhy. Šerová si líbila, byla vyšší štíhlá, tipoval jsem jí tak 20 roků, prsa měla nádherné, na svůj věk bych řekl tak trojky. Když občas neměla vlasy hozené za zády, ale přes ramena, tak jí akorát zakrývaly bradavky. Její zadeček byl akorát, nebyl moc velký, ale ani malý, na to jak byla štíhlá, měla zadek o něco větší, ale krásně kulatý. Tohle mi pár vteřin proběhlo hlavou, ale pak jsem si řekl, že mám přece Terezku. Byla luxusní a hlavně, když byla u mě, tak jsem konečně věděl proč dělám, co dělám. Věděl jsem, že to někdo ocení. Že ocení, že nejsem jen tyran, nebo magor, ale chlap, na kterého je spoleh a který ji bude chránit a náležitě pečovat. Při této myšlence, mi bylo moc hezky a pak jsem si vzpomněl, jak se ke mně chovala dnes ráno. Byla odtažitá a lhala mi. Ale proč? To trochu moji radost zkalilo. Vytrhnul jsem se ze svých myšlenek a povídám: „Tak dívky, teď utvořte dvojce a proberem konečně to vaše dnešní ááántréééé?“ „Šerová, ty ne přidej se k těm dvěma támhle. A budete zticha?“ Šerová poslechla. Takže dívky, udělejte si mezi sebou dva velké kroky rozestupy, jedna dvojce si hezky klekne na čtyři, tak jak jste to viděli před chvílí. Ty dvě, co už dnes dostali, budou stát a klekne si ta druhá.“ „Ale, prooooč?“ ozval se znuděný hlas. „Protože jsem to řekl a fofrem?“ zařval jsem rozzlobeně, až se začala ozývat ozvěna. Dívky okamžitě probděly a udělali, jak bylo třeba. „Tak a vy co stojíte, si tady každá vezmete jedny důtky, postavíte se ke své polovičce a pořádně jí zmalujete zadek. Budu to počítat bude to dvacet ran, a jestli to budete flákat, tak ode mě dostanete rákoskou a pořádně?!!“ řval jsem rozzlobeně. Dívky neochotně poslechli. Šest dívčích zadečků, nádherně trčelo a jejich kundy, byly krásně dostupné, jenom si vybrat. „Jedna?“ řval jsem a holky nesměle začali. „No co to je? Říkal jsem, že to nebudete flákat? Nezkoušejte moji trpělivost, ještě pořád jsem k Vám mírný?“ „To jistě“ ozvalo se posměšně. „Kdo to byl?“ „Tak co bude?“ řval jsem jak smyslů zbavený. „Buď se dotyčná přihlásí, nebo všechny dostanete dvojnásobek?“ „Prosím Dorfová, ozvalo se vedle mě.“ „Dorfová, ke mně a fofrem?“ Dívka se laxním krokem začala ke mně šourat. „Ty jsi Dorfová?“ ptal jsem se, když přišla blíž. „Jo, no a co jako?“ ptala se provokativně. A to už jsem se neudržel. Vztek co byl ve mně, musel ven. „Lííííísk“ byla slyšet moje ruka dopadající na tvář a dívka málem spadla na zem, jak zavrávorala. „Tak to si holčičko, nedovoluj?! Mazej zpátky a už bez zbytečných řečí “ doplnil jsem. Tohle dívka opravdu nečekala a bylo vidět, že je pár vteřin mimo. Pak vyrazila zpátky. Pak jsem se otočil na tu, co ji práskla: „Tos byla ty, že?“ ptal jsem se sladce jako by nic. Dívka se pyšně nadmula a vydechla: „Ano prosím“ Zaklekl jsem a dělal, že zavazuju tkaničku. Pak jsem se napřímil a sladce povídám: „Pojď blíž.“ Dívka, něco vytušila, ale udělala dva nesmělé krůčky, až jsem ji měl na dosah. Chytil jsem ji rukama a v mžiku přehnul přes zakleknuté koleno. „Tak ty budeš bonzovat? Bonzáctví z duše nesnáším.“ Začal jsem ji plácat po zadku rukou, jako malou holčičku. Zadek se začal barvit a mě začala trochu brnět ruka. Tak jsem přestal. „Vrať se na místo?“ „A teď pokračujeme. A už bez řečí a pořádně?“ rozkázal jsem znovu a začal počítat. Klečící dívky sebou šily a stojící dívky je nesměle odměňovali. „Dvacéééét“ Všechny dívky si evidentně vydechly. Čekaly, že už to mají za sebou. „Tak dámy a teď výměna“ oznámil jsem suše a holky okamžitě zděšeně pochopily. „Tak co bude, mám Vám zase pomoct?!“ popostrčil jsem je. „Tak holky, uvědomte si, že pořád platí, že jak to budete flákat, seřežu Vás já. A taky si uvědomte, že teď máte jedinečnou příležitost, vrátit jim to co jste dostaly.“ Otočil jsem se ke stojícím dívkám a ty pochopily. „Jedna“, „dva“ začal jsem počítat. Dívky okamžitě přestaly posmrkovat a vrhli se s chutí do díla. Jenže to ještě netušily, co je čeká. A s touto psychologií jsem počítal. Věděl jsem, že jim to vrátí a že se přestanou ostýchat. „Dvacéééét“ zaznělo a holky si opět oddechly a už čekali konec. „No copak, copak? Kde to jsme?!“ prohodil jsem žertovně. „Stříííídááát“ zakřičel jsem a holky pochopily. Všechny ty krásné zadečky konečně dostávali tu správnou barvu. „Tak dámy a výměna nástrojů. Tady nechte důtky a každá si vemte rákosku“ oznámil jsem suše. Davem to zašumělo, dívky věděly, že rákoska je jiná kadence, než důtky. „Tak pojďme, pojďme, nemám na Vás celý den?“ Dívky neochotně poslechly. „Takže opět to bude dvacet a jelikož už víte, co Vás čeká, pohlídám si Vás. Budu chodit mezi Vámi a jak uvidím, že to flákáte, tak vás srovnám?“ Začal jsem počítat a tak se i stálo. Narazil jsem na jednu, která to záměrně kazila, na nic jsem nečekal a při každém čísle dostala ode mě rákoskou taky. Byl to zajímavý pohled. Jak se holky takhle hromadně trestaly. Nakonec se ještě vyměnily a dílo bylo dokonáno. „No podívejme se, jak nám to hezky vyšlo, za chvíli bude zvonit“ mrknul jsem na hodinky. „Rákosky dejte tady na hromadu a pamatujte si, že jsem férový a pokud budete vycházet vy se mnou, budu vycházet i já s Vámi. Pokud ne, tak víte, co Vás čeká?“ Dívky zlomeně poslouchaly, hladili si červené pruhované prdelky. „A teď mazejte do sprch a chraň Vás ruka Páně, abyste zas něco vyvedly!“ Dívky se začali loudat do šaten. „Ravcová a Polánková, mazejte do sprch taky. Šerová mi pomůže a půjdeme to vrátit panu správci.“ Holky šli do sprch a já osaměl s Šerovou a vydali jsme se ke správci. „Jak se jmenujete jménem?“ „ Prosím Anna“ „Tak Aničko, to „prosím" si nech. Pověz mi, jak ses sem vlastně dostala?“ Z jejích očí jsem četl, že do této školy tolik nepatřila. „Mě umřel táta, a když se máma znovu vdala, tak můj otčím mě tam nechtěl. Začal mi házet klacky pod nohy a mámě namluvil, že jsem neposlušná, že na výchovu nebudou stačit a že mě má dát do nějaký školy.“ „Aničko, pochopila jsi trochu můj učitelský přístup?“ „Ano pane učiteli, vím, že jsme zlobivé, že na nás musíte bejt přísný a že si to zasloužíme.“ Bylo mi té dívky líto, další zlomena duše, odložená od rodičů. Ale už jsem nic neřekl. Vrátili jsme nástroje a já ji poslal do sprch. Sám jsem vyrazil se osprchovat a převléct k sobě.